Co je při truchlení ještě normální
Když nám zemře milovaný člověk, zastaví se nám v jedné vteřině celý svět.
Naše srdce se roztříští na tisíc kousků. Snažíme se kousky jeden po druhém opatrně sbírat a lepit k sobě, ale každý z nich nás ostře bodá do rukou. Do hrudi. Do celého těla.
Začneme zažívat zcela nové, dosud nepoznané pocity, a je to přesně tak šílené, jak jsme si vždycky představovali, že to musí být. Jsme v tom sami úplně bezradní. Snažíme se hledat pomoc a potvrzení našich pocitů někde venku. Většinou se však od našeho okolí dozvídáme něco, co nám vůbec nepomáhá. Spíš naopak.
'Neboj, to bude zase dobré.'
'Už nebreč a začni znovu fungovat.'
'Každý se z toho dostal.'
'Pojď se s náma raději místo toho fňukání bavit.'
'Vždyť svět je tak krásný, ty chceš probrečet celý život?'
'Mysli přece pozitivně!''Udělej to aspoň pro nás!'
'Už jsou to 3 měsíce, nechceš toho truchlení už nechat?'
'Už je to půl roku. To už ale není úplně normální!'
Co je ale ještě v této situaci normální? Jak dlouho už je moc dlouho? Truchlit tři měsíce? Půl roku? Nebo dokonce rok? Jsem normální, když každý den pláču? Když myslím na svou milovanou dceru/ matku/ kamarádku, která mi zemřela už před rokem? Nejsem blázen, když mám vztek na všechny kolem, kteří můžou mít dítě, když to moje zemřelo?
NEJSEM BLÁZEN?NEPŘEHÁNÍM TO S TÍM TRUCHLENÍM?
Něco vám povím. To všechno je naprosto normální. I kdybychom se se svou ztrátou nikdy v životě úplně nesrovnali, je to v pořádku. Jsme normální a můžeme si to dokonce i dovolit!
Každý člověk truchlí úplně jinak. Po svém. Bylo by pošetilé to hodnotit. Nejsme v jeho kůži. Není podstatné, jestli pláčeme moc, nebo málo. Neznamená to, že jsme zemřelého člověka milovali víc, nebo míň. Zda prožíváme intenzivní smutek tři měsíce, půl roku nebo dokonce několik let, není správný ukazatel toho, jestli to děláme správně.
Každá cesta truchlení je zcela jiná a jedinečná. A víte co? Je na ní dovoleno skoro všechno. Téměř všechny anomálie jsou při truchlení NORMÁLNÍ.
Musíme si uvědomit, že právě zažíváme zcela NENORMÁLNÍ SITUACI v našem běžném životě. Naše reakce jsou NORMÁLNÍ REAKCE na NENORMÁLNÍ SITUACI. A JE NAPROSTO V POŘÁDKU, ŽE NEJSME V POŘÁDKU.
A to po tak dlouhou dobu, jak budeme potřebovat.
Nikdo nemá právo nám říkat, že truchlíme nějak špatně, nebo snad dlouho.
Truchlení je CESTA. Není dobrá, ani špatná. Prostě JE a musí se ODŽÍT. Někdo si to potřebuje odžít sám. Někdo cítí, že na to sám nestačí.
To všechno je v pořádku.
Většina lidí zvládne prožít zármutek bez medikace. Některým lidem zase mohou léky na uklidnění pomoci zvládnout nejhorší fáze truchlení.
To je v pořádku.
VŠECHNO TO JE V POŘÁDKU.
JSTE NORMÁLNÍ. BUĎTE K SOBĚ LASKAVÍ.
Truchlící lidé nepotřebují hodnotit. Truchlící lidé potřebují vyslechnout, potřebují přijmout, potřebují podpořit. Potřebují lásku.
BUĎME K SOBĚ LASKAVÍ.
Většina truchlících lidí v tom nechce být sama.
NEBUĎTE V TOM SAMI. Obklopujte se lidmi, kteří vás chápou a podporují.
Pokud cítíte, že jste na to sami a že potřebujete pomocnou ruku, jsem tu PRO VÁS.
A nebojte. BUDU K VÁM LASKAVÁ.
Laskavost je klíčem k uzdravení
Simona