Co prožívají pozůstalí?

CO PROŽÍVAJÍ POZŮSTALÍ?

Je toho mnoho. Opravdu mnoho. Proto není divu, že okolí vnímá reakce pozůstalého jako divné a přehnané, a není divu, že sami pozůstalí si připadají jako blázni.

Ztráta milovaného člověka se nás totiž nedotýká jenom na emoční úrovni. Ve skutečnosti je to prožitek celého těla i mysli.

Pojďme se na to podívat detailněji: 

Co se týká emocionálních reakcí, nejčastěji tomu všemu šéfuje velký SMUTEK. Je téměř hmatatelný a okolí pozůstalého se v něm často necítí příliš komfortně. Proto se snaží pozůstalého trošku rozveselit a odvést pozornost od toho, co mu smutek způsobuje: tedy snaží se mluvit o čemkoliv jiném, než o zemřelé osobě. Prosím, nechme pozůstalým jejich smutek. Oni si ho potřebují prožít. Kdy jindy má být člověk smutný, když ne po ztrátě milované osoby? Smutek je jedna z nejpřirozenějších reakcí na ztrátu a je to úplně zdravá reakce. Já vím, že naše společnost razí spíš domněnku, že kdo není veselý, není šťastný, není spokojený a je potřeba s tím velmi rychle něco udělat. V tomto případě platí pravidlo, že pokud po ztrátě blízké osoby smutek hodíme za hlavu a budeme veselí, i když to cítíme vnitřně jinak (ať už se nám to podaří jakkoliv), nešťastní a nespokojení budeme v budoucnosti. Potlačený smutek (stejně jako všechny emoce) nejsou cestou k budoucímu štěstí. Pozůstalí se často snaží být veselí a 'už v pohodě' ne kvůli sobě, ale kvůli svému okolí. Dovolme truchlícím smutnit pro jejich milovaného zemřelého. Vydržme ten nepříjemný pocit z jejich smutku, pro ně. Naučme se s nimi být i s jejich smutkem. Je to moc důležité.

Kromě smutku pozůstalého přepadá silný VZTEK a HNĚV. Navíc si tyto dvě emoce, které naše společnost taky moc neuznává, chodí, kdy se jim zlíbí. Neklepou na dveře a neptají se, jestli se nám to zrovna teď hodí. Prostě vtrhnou a jsou tu. Velmi nepříjemná věc, pokud pozůstalý musí nějak fungovat ve společenském životě.

Pozůstalé mohou stejně tak dobře přepadat POCITY VINY a VÝČITKY. Tyto pocity mohou být velmi nebezpečné, pokud si je pozůstalý nechává jen pro sebe. Pokud tu není někdo, kdo by mu mohl dát trošku víc objektivní pohled na celou situaci. Pocity viny mohou člověka po ztrátě sžírat dlouhé roky, zejména v případech, jako je sebevražda blízkého, perinatální ztráta (ztráta dítěte před narozením, při něm nebo krátce po něm), dobrovolné rozhodnutí jít na potrat apod.

Další časté emoce, které doprovází ztrátu, jsou: úzkost, strach, osamělost, bezmocnost, šok, otupělost aj.

Dobrá zpráva je, že s emocema se dá pracovat a pomocí různých strategií se dají korigovat silné emoční záchvaty. 

Výčet reakcí na tělesné úrovni je taky nemalý: Nespavost, nebo naopak neustálá únava a vyčerpání. Nechuť k jídlu, nebo naopak neúměrné přejídání se. Bušení srdce, nepravidelné dýchání, návaly. Bolesti hlavy nebo žaludku. Pocit na omdlení, závratě. Často se objevují 'záhadné bolesti a nemoci', přejímané od zemřelého člověka- pozůstalý 'adoptuje' nemoci a bolesti zemřelého. Zvláštní, že? To všechno umí zařídit stres. Tělo pozůstalých taky umí upozornit na nějaké emočně vypjaté datum (např. datum výročí úmrtí, datum pohřbu apod.).Tělo si to pamatuje. Tělo to ví. Mně se tohle stává každoročně. V tomto pro tělo velmi napjatém období po ztrátě je velmi důležitá PÉČE O TĚLO, i když to je mnohdy to poslední, na co má pozůstalý náladu- v celém tom emočním chaosu myslet na své tělo. Péče o tělo je ale velmi potřebná pro zvládání právě těch emočních záležitostí. Pokud bude tělo hladové, unavené, vyčerpané a přetížené, nebude schopné dobře zvládat stres, smutek a další běžné projevy zármutku. Pokud je tělo dlouhodobě v nedostatku, je na místě zvážit uklidňující přípravky. Nejprve musí být v pořádku tělo, teprve pak může dobře probíhat proces truchlení.

Reakce na kognitivní úrovni- jedny z nejpodivnějších, zato velmi častých příznaků. Pokud si po ztrátě milované osoby připadáte doslova jako blázen, rozumím vám. A kdybych tohle sama nezažila, snad bych tomu ani nevěřila. Dobrá zpráva pro pozůstalé: NEJSTE BLÁZNI. To jenom váš mozek musí pochopit fakt, který je docela nepochopitelný- že už nikdy neuvidíte milovaného člověka. A dává mu to docela zabrat. Mozek se snaží zařadit někam událost, která se právě stala. Ale protože se s tím nikdy dřív nesetkal, předkládaná data nedávají žádný logický smysl. Do ničeho to nezapadá a tak se mozek této skutečnosti brání. Protože si mozek musí vytvořit nové dráhy, nové duševní vztahy a každý den vaši ztrátu pojímat a propojovat se s vaším novým světem a novým člověkem, kterým se stáváte, začne prostě vynechávat a vypadávat. A tak se stane, že pozůstalí např. NEUMÍ ČÍST. Zejména první dny po ztrátě, ale může to přetrvávat i měsíce. Člověk je zmatený, nemá reálný pojem o čase. Zapomíná a nepamatuje si, co bylo včera, co bylo ráno. Člověk neumí spočítat peníze u kasy. A to doslova. A když k tomu všemu připočteme halucinace, vidění zemřelého, pocit přítomnosti zemřelého, noční můry...Popravdě, kdo by si připadal normálně? Já ne. Proto je tak velmi důležité, aby toto věděli nejenom pozůstalí, ale taky jejich rodina, jejich blízcí. Abychom jim nedali nálepku blázni. Abychom je hned nehnali na medikaci.

Uvádí se, že 90% pozůstalých zvládne projít ztrátou bez medikace. Pokud má kolem sebe lidi, kteří ho podrží. Kteří mu dají důvěru. Pokud má možnost se v bezpečném prostoru vypovídat a vypustit emoce. Pokud se naučí strategie, jak zvládat každodenní návaly emocí. Ráda vás nebo vaše blízké provedu krajinou smutku, v které je jednoduché se ztratit.

S laskavostí, trpělivostí a důvěrou ve váš vlastní proces S láskou.

 Simona