O procesu truchlení

O procesu truchlení jsem toho zatím neřekla mnoho, i když mám pocit, že tohle slovní spojení používám velmi často.

Pojďme se tedy podívat na to, jak to truchlení vlastně probíhá a co od něj můžeme očekávat.

Jako členové západní kultury s racionálním uvažováních bychom určitě ocenili, kdybychom mohli proces truchlení rozdělit na nějaké fáze, říct si nejlépe přesně, jak dlouho jednotlivé fáze trvají, jak přesně jdou za sebou, jestli podle nich postupuje naše truchlení správným směrem a kdy přesně to všechno skončí. Uchopit to celé mozkem, udělat si v tom pořádek a řád. To nám přináší pocit bezpečí a jistoty. Jsme tak naučení.

Takové snahy přišly v roce 1969, kdy psychiatrička Elisabeth Kübler-Ross rozčlenila truchlení na 5 fází: popření, hněv, smlouvání, deprese, smíření.

Následně se koncept rozšířil téměř po celém světě a mělo se za to, že toto je univerzální návod na to, jak má truchlení vypadat. 

'Když nejste teď v této fázi, něco je špatně,' mohli lidé slýchat od největších odborníků.

Po roce 2000 se dalšími výzkumy zjistilo, že toto lineární pojetí truchlení napáchalo víc škod, než užitku. Často to totiž vedlo k mylným úsudkům, že truchlící nepostupuje ve svém truchlení správně a pak přišly na řadu většinou uklidňující a utlumující léky.

Jak si tedy můžeme co nejvíce přiblížit truchlení tak, jak ho známe dnes? A co ty fáze? Ty se v truchlení neobjevují? To rozdělení se nám totiž docela líbilo!

Tak tedy: Ty fáze existují a mohou se v průběhu truchlení objevovat. Ale musíme je chápat pouze jako orientační mapu. Nejsou nijak univerzální ani závazné. Truchlící člověk si může projít všemi fázemi. Anebo taky ne. U někoho se mohou některé fáze opakovat. Jiné se mohou přeskočit, nebo se neobjevit vůbec. Z toho vyplývá, že truchlení je velmi chaotický proces.

Truchlící člověk se v něm proto dokáže velmi rychle ztratit. V truchlení je normální téměř všechno a nelze říct, že by snad u někoho truchlení neprobíhalo správně. Pokud nemá truchlící člověk správné informace, může rychle uvěřit tomu, že je s ním něco špatně. Může uvěřit tomu, že má deprese. Že má úzkosti. Že je neschopný vrátit se zpět do práce a do běžného života.

Toto všechno je přechodně po ztrátě milovaného člověka normální. Je potřeba o tom mluvit. Je potřeba s tím pracovat. Je potřeba truchlící lidi edukovat a ubezpečit je, že jsou normální. Že to, co se v nich odehrává, je normální reakce na nenormální situaci v jejich životě. A nenechat je v tom samotné.

Ráda při vysvětlování přirovnávám truchlení k výšlapu na strmou horu.

Představme si hodně vysokou a strmou horu. Na vrcholu hory je spousta černých mraků, přes které nejde vidět slunce, a na úpatí hory je jáma. V té jámě leží člověk. Je to truchlící člověk a toto je jeho dno.J eho bolest po ztrátě milované osoby je tak velká, že dokáže jenom ležet v jámě. Po nějakém čase je ale bolest tak nesnesitelná, že to truchlícího donutí vstát a podívat se, kudy by mohl vyjít ven. Kudy by mohl od bolesti uniknout. Jediná cesta vede přes strmou horu, na kterou musí vyjít.

Truchlící člověk zjistí, že má na zádech obrovskou a těžkou krosnu. Je to krosna plná bolesti, která ho táhne zpět k zemi. Podlehne jí a znovu leží v jámě. Další den se pokusí znovu vstát. Už není z krosny překvapený a už s ní dokáže udělat pár krůčků. Je to ale velmi náročné, a tak brzo padá zpět k zemi.

Tak den po dni truchlící člověk čelí svému smutku a učí se s ním jít zase o kus dál. Trvá to velmi dlouho. Musí být neskutečně trpělivý. Po měsících tvrdé práce dokáže vylézt pár metrů po hoře. Krosna smutku ho ale velmi rychle táhne zpět dolů.

Teprve až se mu podaří vylézt úplně na vrchol hory, dostane se nad černé mračno a poprvé od svého pádu na dno spatří slunce. Může se rozhlédnout z hory po celé krajině a poprvé dostane znovu nadhled nad svým životem. Tady je pak klíčový moment, kdy se truchlící člověk může rozhodnout:

Ukončuji své truchlení a vydávám se na druhou stranu hory zpět do života naplněného sluncem.

To ale neznamená, že občas pořádně nezafučí a nezfoukne ho to na dno jámy. Odteď už si ale truchlící člověk bude pamatovat, kudy vede cesta na vrchol hory a taky to, že na vrcholu hory svítí slunce.

Tak nějak probíhá proces truchlení.

Tahle metafora je blaho pro můj mozek, který si přece jenom potřebuje proces truchlení nějak představit.

Pokud vás zajímá, kde si v tomto modelu stojí člověk, který by snad chtěl truchlícímu pomoct- je jako jeho šerpa, průvodce, který si do svého batohu vezme tolik nákladu smutku, co jen sám unese z krosny truchlícího člověka. Následně vytáhne mapu a ukáže směrem k vrcholu hory:

'Tudy vede cesta!' prohlásí k truchlícímu a jemně ho chytne za ruku. Nesnaží se ho vytáhnout na vrchol hory násilím. Nenasadí si ho celého na záda i s jeho těžkou krosnou. Tak by ani jeden z nich daleko nedošli. Pomoc truchlícímu je jemná, nenásilná, a přesto neuvěřitelně účinná.¨

Truchlení jako proces je těžké uchopit hlavou. Je ale snadné uchopit do vašich rukou ruku truchlícího a pomoct mu tím nést jeho těžký náklad smutku

.Nebuďme k našim blízkým truchlícím neteční. Vzpomeňme si na strmou horu, kterou truchlící musí vyjít a nebojme se jít kus cesty s nimi.

A vy, milí truchlící, nebuďte na svůj výšlap sami. Řekněte si o pomoc. A pokud nemáte komu, jsem tu pro vás já. Mým posláním je provést vás krajinou vašeho smutku, kde je opravdu velmi snadné zabloudit.

S láskou Simona