Pohřeb jako důležitý přechodový rituál

Už od pravěku lidé znali a chápali význam pohřbu jako jednoho z nejdůležitějších přechodových rituálů.

Přechod mezi životem a smrtí. Je to to poslední, co můžeme pro zemřelého udělat- doprovodit ho ze světa živých do světa mrtvých. A zároveň si tak uvědomit konečnost jeho života. Pohřeb je pro pozůstalé velmi důležitý moment- je to mezník, kdy si pozůstalí často uvědomí a přijmou ztrátu milovaného člověka jako fakt. Jako realitu.

Je to moment, kdy si lidé uvědomí realitu smrti. Na pohřbu se sejde skupina lidí, kteří chtějí vzdát zemřelému poslední hold a všichni společně pláčou nad zemřelým. Takže to MUSÍ být pravda. Do teď si možná mozek pozůstalého člověka nechtěl, nedokázal připustit, že se něco tak strašného, jako je smrt jeho milované osoby, skutečně stala.

Okamžitě po smrti milované osoby se člověk často dostává do stavu, kdy popírá realitu. Jeho mozek prostě nechce přijmout skutečnost, že jeho milovaný manžel/ maminka/ syn/ dcera už tu nikdy nebude. Že ze sekundy na sekundu milovaný člověk zmizel ze světa. Je to moc nereálná představa.

Tělo zažívá šok. Mozek zažívá šok. Zejména v situacích, kdy smrt přišla nečekaně, bez varování, tragicky. Teď ale probíhá pohřeb a už není cesty zpět.

Pohřeb je proto tak velmi důležitým přechodem pozůstalých do nové životní situace bez zemřelého. Často je to v těle a v mozku pozůstalého přechod z:'Tomu nemůžu uvěřit. To se nemohlo stát.' Na: 'On mi zemřel. Strašně to bolí. Nevím, co si bez něj počnu.'

Chystání pohřbu bývá velmi smutné. Pozůstalí nemohou spát, nemohou jíst, pořád čekají 'na něco'. Už aby to 'něco' konečně nastalo, potom to bude jistě všechno lepší. Opak je však pravdou. Teprve ukončením pohřbu většinou začíná největší smutnění. Rozjíždějí se emoce. Celý svět je nespravedlivý. Teď teprve začíná pád na samotné dno. Tak strašné to určitě nikdo nečekal.

Milí pozůstalí, je to tak správně, i když to strašně moc bolí a i když to tak vůbec nevypadá. Proces truchlení se někam pohnul. Posunuli jste se z fáze popření a šoku do fáze uvědomění si reality a smrti. A to teprve bolí.

Víte, co je ale horší? Když se pohřeb neuděje. Když na něj z nějakého důvodu nemůžete přijít, nechcete přijít, nebo k vám jeho poselství nedolehne např. z důvodu utlumujících léků. Může se stát i to, že se pohřeb vůbec nekonal. To se děje nejčastěji při perinatálních ztrátách, kdy se narodí miminko předčasně. Pokud tedy neproběhl rituál pohřbení, je dost možné, že neproběhlo ani uvědomění si reality smrti a že pozůstalý člověk zůstává zaseklý ve fázi šoku a popření. Ne vždy přichází ihned po ztrátě fáze popření a šoku a ne vždy je pohřeb takovým důležitým mezníkem. Stává se to ale dost často. Proto mi přijde důležité o tom mluvit.

Dobrá zpráva je, že se s tím dá pracovat i roky po úmrtí milované osoby. I rituál, u kterého je třeba jen jeden člověk, dokáže nahradit pohřeb a dokáže posunout pozůstalého člověka o notný kus dopředu na jeho cestě truchlením. I rituál, při kterém se do země nevkládá tělo zemřelého, ale třeba jenom nějaká věc, která symbolicky mrtvého připomíná, má svou sílu. Je dobré mít konkrétní místo, kam můžete za zemřelým chodit. I symbolicky zasazený strom na počest zemřelého dokáže vytvořit krásné pietní místo, jenom pro vás. Místo, kam můžete chodit zavzpomínat. Zapálit svíčku. Donést malý dáreček. Nebo jen tak si u něj posedět.

Pokud máte pocit, že rozloučení s vaší milovanou osobou neproběhlo úplně, nebo neproběhlo vůbec, pomůžu vám s vytvořením rituálu, nebo vás rituálem provedu.

Ať na to nejste sami.

 S láskou Simona