Truchlení je proces. Není to problém, který by se dal vyřešit.

Naše společnost umí velmi dobře řešit problémy. Téměř na každý problém máme odborníka a ten ví, jak přesně postupovat, aby se problém co nejrychleji a nejefektivněji vyřešil.

To máme dobré. Míň dobré to ale pak máme v situaci, kdy se setkáme s problémem, který nejde vyřešit.  

Možná si to ani neuvědomujete, ale zkuste si představit situaci, kdy vašemu příteli zemře milovaný člověk, takže je velmi smutný. Co vás napadne jako první, když ho potkáte celého zarmouceného, uplakaného a trápícího se?

Asi vás napadne, stejně jako mě, jak bychom mu mohli pomoci? Jak bychom mohli to jeho trápení ukončit, vyřešit? Každý problém má přece nějaké řešení.

Možná si uvědomíme hned, že tento problém řešení nemá a jsme z celé situace tak vykolejení a bezradní, že se nepokusíme vůbec o nic. Raději rychle stočíme hovor na nějaké jiné téma. V tom lepším případě to začneme zkoušet. Začneme nějaké řešení hledat:

'Pojď mezi lidi, to tě rozptýlí.'

'Určitě budeš mít ještě spoustu dětí, jsi přece ještě mladý..'

'Časem přijdeš na to, co ti to mělo přinést!'

'Tak už nebreč a trošku se vzchop, venku je tak krásně!'

'Neboj, časem to přebolí a zase bude dobře.'

Ne, časem to samo o sobě nepřebolí. A pravda je taková, že každou touto větou dáváme truchlícímu najevo, že je nevhodné, aby byl nešťastný a zarmoucený. Každou takovou větou dáváme truchlícímu nevědomě najevo, že to se svým smutkem přehání a že celá situace určitě není úměrná takovému chování.

Jestli jste si někdy všimli, že zarmoucený člověk reaguje na každou takovou snahu podrážděně, není to proto, že by si nevážil vaší pomoci. Je to proto, že v něm tyto rádoby-nápomocné věty vyvolávají beznaději, frustraci a vztek.

Jak se tedy k truchlícímu chovat a co mu můžeme nabídnout, ptáte se?

Musíme nejdřív k truchlení přestat přistupovat jako k problému, který se dá vyřešit.

To, co nastává po ztrátě milovaného člověka, se nedá vyřešit. Milovaný člověk totiž znovu nedokáže ožít. Smrt je konečný stav. Truchlení tudíž není problém. Je to stav bytí, je to proces, který se musí odžít, který se musí přijat, se kterým se člověk musí naučit být. Ne snažit se ho vyřešit. Když si tedy uvědomíte, že u vašeho truchlícího kamaráda nemusíte nic vyřešit, protože TO NEJDE, a že je naprosto normální, že teď bude truchlit, ulevilo se vám?

Mně tedy ano.

A hodně.

Konečně k němu můžu přistoupit jako člověk, který ví, že je v pořádku, že teď bude hodně smutku. Že je v pořádku, že teď bude hodně beznaděje, pláče a vzteku na celý svět. Konečně u něj můžu jenom být, jenom naslouchat, jenom ho přijímat a přitom si nebrat osobně to, že si ode mě nechce nechat poradit, jak má vyřešit svůj žal.

Není cílem za něj cokoliv řešit. Cílem je tady cesta, kdy mu jenom tím, že u něj budu, pomůžu nést náklad tak těžký, že by to on sám nemusel unést.

Nebojme se našich zarmoucených kamarádů Oni nás potřebují.

----------------------------------------------

Pokud víte, že nezvládnete nebo nechcete být v přítomnosti zarmouceného člověka, je to naprosto v pořádku. Nenuťte se do toho. Pokuste se alespoň zajistit, že u nich bude někdo jiný a zajímejte se, jak se jim daří. I zpráva se počítá.

Je to pro ně víc, než si myslíte.

Není to samozřejmost a téměř nikdo to nedělá.

Buďme laskaví k sobě i k druhým.

Simona